Představení autorky:

Katie Shamaya (Kateřina Matějková) je nováčkem na poli české fantastiky. Připravila si pro nás velmi zajímavý počin, který na české fantasy scéně myslím opravdu nemá obdoby. Příběh, ve kterém se neustále prolíná snový a ten náš reálný svět v kombinaci s literaturou, která by se dala zařadit do žánru – LGBT literatura.

A právě touto kombinací snové a reálné fantasy a již zmíněného subžánru je její knížka tak unikátní.

 DARUMI

DARUMI (2017)

O čem kniha je?

Darumi žije docela klidný a obyčejný život, do té doby, než se rozhodne podniknout výpravu do hor. Tato výprava byla jedním z jejích dávných snů.

Dívka se v průběhu cesty ztratí v lese. Začíná se stmívat, a z dálky se ozývají hromy blížící se bouřky. Nebe začínají křižovat blesky. Co teď? Díky prvnímu přicházejícímu znamení objeví úkryt – záchranu před nepříznivým horským počasím. Alespoň si to myslela. První kontakt s postavou v kápi, která jí otevře dveře, ji pořádně vyděsí. Ještě ten večer Darumi zjistí, že jejím zachráncem je mladá dívka. Je šťastná, že je alespoň pro dnešek v bezpečí.

Přestože jí dívka přijde zvláštní a nepředvídatelná, vyhledává její přítomnost a rychle se spolu sblíží. Darumi začne k Ikai cítit víc.   Vyčítá si to a je z toho nešťastná. Ráda by zůstala, ale rozhodne se, že bude lepší, když odejde. Jedině tak se vyhne dalšímu milostnému zklamání.  To ale ještě netuší, že ji takové rozhodnutí možná bude stát život.

Máme pro Vás ukázky z knihy

 

S pár dalšími kroky jsem dosáhla vrcholu hory a blížila se po hřebeni ke svému cíli. Spustil se prudký déšť a já jsem byla během chvilky úplně promočená.

Dorazila jsem na místo celá udýchaná. Zaklepala jsem na staré dřevěné dveře a čekala. Tlouklo mi srdce. Uslyšela jsem psí štěkot a dveře se s vrznutím otevřely. Ze tmy vyšla tmavá postava. Rozeznala jsem, že má na sobě kápi, která jí sahala do poloviny obličeje.

,,Co tu chceš?“ Řekla ta postava tak drsným tónem, že jsem se roztřásla strachem, který jsem nikdy předtím nepocítila. S hrůzou v očích jsem viděla, že drží v ruce obrovský nůž a míří s ním přímo na mě. Zrychlil se mi dech. Ustoupila jsem o pár kroků dozadu. Stála jsem na prudkém dešti a cítila, jak mi po tváři stékají proudy vody.

,,Já, já… hledám místo, kde bych mohla dnes v noci přespat,“ snažila jsem se odpovědět srozumitelně. Nedokážu odhadnout, jak dlouho jsme stály proti sobě a dívaly se na sebe. Měla jsem pocit, že je to žena. Pak mi beze slova pokynula hlavou, abych šla dovnitř. Na roztřesených nohou, a s batohem na zádech jsem pomalu vešla do tmy. Vešla dovnitř hned za mnou a zabouchla vchodové dveře. Stála jsem v nějaké kamenné chodbě, kterou ozařoval proužek světla z vedlejší místnosti.  Žena otevřela dveře dokořán a společně jsme vešly dovnitř.

,,Posaď se,“ vybídla mě a ukázala na jednu ze dvou dřevěných židlí u stolu. Lucerna vydávala jen minimum světla a tak jsem stále pořádně nevěděla s kým mám tu čest. Sedla si naproti mně, položila na stůl svůj velký nůž a sundala si kápi z hlavy. Byla jsem překvapená. U stolu seděla velmi mladá žena. Přiznám se, že jsem očekávala spíš nějakou stařenku, která v horách žije sama. Nemohla jsem z ní spustit oči.

,,Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsila,“ řekla. ,,Musím se chránit.“ Podívala jsem se na ni.

—–

,,Dobrou noc. Odpočiň si a naber síly. Zítra půjdeš dál,“ dodala a zhasla petrolejovou lampu.

,,Dobrou noc,“ odpověděla jsem své zachránkyni do té nekonečné tmy. Lehla jsem si na dřevěné podium pokryté kůží. Byla jsem šťastná, že jsem pro dnešní noc v bezpečí. Chvíli jsem ještě poslouchala, jak kapky deště bubnují na střechu a místnost párkrát ozářil blesk vzdalující se bouřky. ,,Děkuji,“ řekla jsem v duchu a usnula.

Zdál se mi sen. Ležela jsem na zádech na podiu u krbu, na místě, kde jsem usnula. Kolem byla tma, ale mohla jsem rozeznat prostor kolem sebe. Otevřela jsem oči a viděla nad sebou krásnou oblohu plnou hvězd. Pak jsem si všimla, že ke mně přichází nádherná bytost. Byla to mladá žena. Zářila z ní čistá energie. Usmívala se a pomalu šla ke mně, jako by se vznášela. Položila svíčku na zem vedle mě a beze slova si ke mně klekla. Dívala jsem se na ni a nemohla z ní spustit oči. Pohladila mě po tváři  a já ucítila její jemný dotek. Pak mi položila ruku na hruď.

 ,,Neboj se, neublížím ti,“ řekla. Neodporovala jsem a její ruka mě začala v místě srdeční čakry krásně hřát. Sklonila se nade mnou a dala mi polibek na čelo. Když jsem se jí chtěla dotknout, zmizela.

—–

Měla jsem nutkání stavit se cestou u starého stromu a rozloučit se s ním, i když jsem věděla, že si zajdu několik kilometrů a odbočím ze svého směru. Cestou jsem pořád myslela na Ikai a na noc strávenou u ní. Najednou mi to všechno přišlo jen jako sen. Když jsem došla ke stromu, pevně jsem ho objala a přitiskla se k němu.

,,Co myslíš, mám se vrátit? Mám se vrátit zpátky k ní? Tak ráda bych ji ještě spatřila,“ mluvila jsem ke stromu.

,,Ne, to nejde. Musím být silná. Rozhodla jsem se odejít a měla bych si za tím stát. Musím to dotáhnout do konce. Musím jít dál,“ utvrzovala jsem se. Bylo mi smutno. Měla jsem pocit, že jsem se do Ikai zamilovala. To jsem si však odmítala připustit. Snažila jsem se ten cit racionálně popřít s tím, že mám jen pomotanou hlavu holkou z hor a určitě mě to přejde. Pohladila jsem strom, rozloučila se s ním a vydala se směrem k západu. Slunce mě vedlo ještě dlouho. Často jsem se přistihla, že nevnímám cestu a terén kolem. Byla jsem pořád zabraná do svých myšlenek a úvah.

,,Takhle jsem to vážně nechtěla,“ pomyslela jsem si. Začala jsem si vyčítat svůj rychlý odchod. To si Ikai nezasloužila. Bylo však nemyslitelné vrátit se zpět.

—–

Spatřila jsem před sebou velký oblak mlhy, ze kterého vystoupil můj bílý průvodce. Šli jsme si navzájem naproti. Zadívala jsem se do jeho očí a pak ho objala kolem krku. Dotýkala jsem se jeho hebké srsti. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Chvilku jsme se jen objímali a já jsem vdechovala jeho čistou esenci. Pak ke mně promluvil.

 ,,Až nastane tvůj čas, vyskočíš na můj hřbet a já tě odvezu na místo, kam si tvá duše bude přát. Nyní však ještě nesmím. Ještě ten čas nenastal,“ řekl a já jsem se mu znovu podívala do očí.

,,Vrať se zpátky,“ dodal a namířil svůj bílo-stříbrný paprsek na mou hruď.

Pak si pamatuji jen záblesk světla a poté jsem ucítila prudkou bolest. Vracela jsem se zpět do svého fyzického těla. Částečně jsem nabývala vědomí. Byla jsem v šoku a snažila se nadechnout. Celé tělo mě bolelo tak, že bych si přála radši nebýt. Věděla jsem, že nemám reálnou šanci na přežití. Z horské rokliny mě jen těžko někdo vysvobodí.

,,Bílý průvodce se mýlí,“ pomyslela jsem si. Ale tolik jsem si přála, aby měl pravdu. Hlavou mi běželo tisíce myšlenek naráz.

—–

Zdálo se mi, že jsem se zmenšila a byla jsem maličká jako skřítek. (Jako malá jsem pro takové skřítky stavěla domečky v lese.) Najednou jsem stála před dutým pařezem. Jsem od narození zvědavý tvor, a tak mě lákalo zjistit, co je asi uvnitř. Rozhlédla jsem se kolem sebe, zda mě někdo nevidí, a pak jsem otvorem vlezla do pařezu. Obklopila mě úplná tma.

,,Haló,“ zavolala jsem. Sehnula jsem se na všechny čtyři a pomalu postupovala dál. Cítila jsem pod rukama hebký mech. Najednou přede mnou někdo rozsvítil pochodeň. Pomalu jsem zvedla hlavu a spatřila jsem obrysy postavy. Stála jsem naproti malému mužíkovi. Skutečně byl asi o polovinu menší než já.

,,Vítej,“ řekl laskavým hlasem.

,,K-d-o j-s-t-e?“ Zeptala jsem se místo pozdravu.

,,Jsem Duch tohoto pařezu. Strážím ho. Překročila si náš práh, a tak jsem šel zjistit, co se děje. A našel jsem tebe,“ řekl. Upřeně na mě zíral.

,,Velmi se omlouvám,“ řekla jsem tiše, skoro šeptem.

,,Nemám tušení, jak jsem se sem dostala,“ dodala jsem.

,,Zřejmě máš nějaké schopnosti, o kterých ještě nevíš, neboť si je doposud nepoužila,“ pronesl mužík. ,,Teď nepřemýšlej nad tím, jak ses sem dostala,“ poradil mi. ,,Zbytečně by ti to pletlo hlavu. Všechno se dozvíš, dřív nebo později,“ dodal, když viděl, že jsem z toho všeho zaskočená. Mlčela jsem.

,,Chceš se trošku projít, když už tady jsi?“ Pobídl mě mužík přátelsky. Zdálo se, že mu nevadí, že jsem překročila práh jejich říše. Přikývla jsem na jeho nabídku. Na ta slova luskl prsty, a chodba, na které jsme stáli, byla rázem zaplavena světlem. Nebylo to však prudké světlo, spíše jemné. Pochodně plály v určitých rozestupech podél zdí. Kolem cesty pokryté mechem tekla říčka a okolo ní vyrůstaly přímo ze země různobarevné krystaly. Třpytily se na všechny strany. Vůbec jsem nemohla uvěřit tomu, co vidím a automaticky jsem si promnula oči.

,,Copak je?“ Zeptal se mě Duch.

,,Vážně jsme uvnitř pařezu?“ Zeptala jsem se nevěřícně.

,,Připadám si tady spíš jako v nějakém jeskynním ráji.“

,,Ano, jsme uvnitř pařezu,“ ujistil mě duch a pokračoval.

,,Máš pravdu, je to skutečný ráj. Obzvlášť pro tebe, protože si nikdy nic podobného neviděla.“

,,Všechno mi to přijde nereálné. Jako nějaké fantasy,“ namítla jsem.

,,To všechno je možné z toho důvodu, že teď spíš. Lépe řečeno sníš,“ vysvětlil mi Duch. ,,Ve snech je možné všechno. Ve snu se můžeš dostat kamkoli, být kýmkoli a mluvit s kýmkoli. Můžeš se zmenšovat a zvětšovat dle libosti. Můžeš měnit svou podobu pouhou myšlenkou. Ve snech neexistují žádné hranice,“ řekl mužík, a na chvilku se odmlčel. Snažila jsem se nějak uchopit to, co říká, ale jeho slovům jsem příliš nerozuměla.

—–

,,Pojď blíž, neboj se,“ pobídl mě. Přistoupila jsem před jeho trůn a uklonila se. ,,Děkuji za pozvání do tohoto světa,“ řekla jsem potichu. Byla jsem už dost blízko na to, abych si ho mohla prohlédnout.

Král měl na hlavě korunu posázenou diamanty. Přes ramena měl přehozený černý plášť, který byl jemně posetý stříbrnými tečkami. Vypadal jako obloha za jasné noci. V jedné ruce držel tyrkysové kamenné žezlo se stejným krystalem navrchu, jako jsem viděla u Mosse. V druhé ruce si pohrával s fialovou koulí. Tipovala jsem, že je z čaroitu.

,,Nechal jsem tě zavolat, protože ti chci něco dát,“ řekl král. ,,Dát?“ Ptala jsem se nechápavě. ,,Přesně tak,“ pokýval hlavou.

,,Zasloužíš si něco za to, že si věřila svému snu a nechala se jím vést,“ upřesnil král. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj nechápavě. Měla jsem pocit, že jsem neudělala nic mimořádného, abych za to byla ohodnocena. Vypadalo to však, že si mého činu velmi váží.

,,Většina lidí si své sny nepamatuje. A když přece jen ano, tak nad svými nočními příběhy mávnou rukou. Takže by se jen málokdo z nich vydal tento svět skutečně najít,“ pokračoval.

—–

Prudce jsem sebou škubla a vyskočila ze země. Rozhlédla jsem se zmateně kolem sebe. Po chvilce jsem si však všechno vybavila. Moss mě dostal skrz průchod v pařezu a mé vědomí vletělo přímo zpátky do těla. Asi proto jsem sebou tak trhla.

Zatímco jsem byla na návštěvě, mé tělo leželo venku a dost jsem za tu dobu prochladla. Otevřela jsem batoh a oblékla si na sebe vše, co jsem našla. Vyhrabala jsem také poslední sandwich. Zajásala jsem, protože jsem měla hlad jak vlk. Pak jsem vzala batoh a vydala se směrem, který mi ukázal Moss.

Zanedlouho jsem vyšla na kopec. Byl porostlý jen trávou a křovinami, takže jsem měla dobrý výhled. Skutečně jsem v dáli viděla horu s maličkým stavením úplně nahoře. ,,To musí být ono,“ zajásala jsem. Vím totiž moc dobře, že Ikai žije na nejvyšším kopci v okolí.

Podpořte Kniha DARUMI na Startovači – vybráno 9 350 Kč (62 % z celkové částky), 18 dní do konce

Předpokládané datum vydání září – říjen 2017.